Translate my blogs and pages with Translator!

Dočasně jsou zakázány všechny komentáře. Kriminální skupiny a jednotlivci stále útočí svými nesmyslnými komentáři v různých řečech.

Cílek Václav: Krajiny vnitřní a vnější

Budu mít někdy čas si přečíst tuto knihu v tomto uspěchaném světě, kde pořád něco musíte?
Znáte pojem inscape? A víte, co má společného učící se neuronová síť a krajina? Máte čas na příběh rýhy pro telefonní kabel, která nám ukáže to, co bylo skryté v zemi i stovky miliónů let? Jsme stále husité, kteří nemají rádi církev, velké stavby a bohaté lidi? Co se stane s velkými stavbami, až skončí jejich životnost či účel? Jak dlouho budou hyzdit naši krajinu prázdné komunistické kravíny či současné mrakodrapy, třeba mrakodrap České rozhlasu?? A co lomy, které hyzdily krajinu a nebyly zasypány skládkami? Znáte krásné lomy u Berouna? A i u nás je u hřbitova chráněný malý pískový lom. A proč je třeba při ukončení těžby zlikvidovat i budovy?
A co dělá člověk, když zjistí, že jeho život nemá smysl? Marx nabídnul smysl života dělníkům, kteří se ocitli ve městě bez vazby na rodnou hroudu, Hitler nabídnul smysl života zemi, která prohrála válku. Obě ideologie hledání smyslu života stály svět mnoho desítek miliónů mrtvých a někteří ho stále hledají a mrtví přibývají.
A budu se muset zajít podívat na České Stonehenge.
A víte, že trampové si dělali tábořiště ve stejných místech, jak naši předkové? Má nějakou cenu a čí je obzor a jak se obzor krade? Třeba u nás mě ukradli pohled na místní rybník tím, že někdo dovolil postavit na druhé straně Kaufland a ani nezajistil aspoň vysázení stromů, aby tu hrůzu zakryly. Byl Říp pro naše předky nějaký Olymp, že tam nebyla žádná osada či tam nepostavili žádný hrad?

Někdy si tu knihu budu muset přečíst…

Čchiou Siao-lung: Smrt ve stínu Mao Ce-tunga

Na knihu jsem narazil v novinách Víkend Dnes 16. 1. 2010 v článku Víc než jen výborná detektivka od Aleny Slezákové.

Něco z děje

V roce 1990 se v Šanghaji setkávají dva bývalí přátelé. První, policejní inspektor, právě dostal přidělen státní byt, druhý jako politicky nespolehlivý strávil rok ve vězení. Při rybaření naleznou mrtvolu mladé ženy. Vynechávám popis vyšetřování a věnuji se popisu společnosti. Po roce 1949 bydlely v Číně v místnostech 12 m2 celé rodiny dvou i tří generací, byty nebyly. Proto inspektor je velmi spokojen s přiděleným s bytem, po našem by se dal nazvat 1+kk, ale na čínský způsob, byl tam kuchyňský kout, což byla úzká chodbička z vařičem a skříňkou a koupelna, s mísou a betonovým sprchovým koutem bez teplé vody. Na uskladnění dalších věcí měl balkon. Inspektor má patrona komunistického tajemníka strany, kterému podává neoficiální hlášení. Když hledali auto, kterým mohl vrah odvést oběť, tak si inspektor uvědomil, že soukromých aut je v Šanghaji velmi málo. Do politiky vstoupit nemohl, jeho strýc, s kterým se nikdy nesetkal, byl popraven jako kontrarevolucionář. Vyšetřování provádí pomocí služebního motocyklu. Inspektora čeká další sláva, je zapsán jako kandidát na sjezd komunistické strany. Cestou jsou mu nabízena pirátská CD. Vyšetřování počítá s tím, že zavražděná byla komunistická soudružka a mohla být zavražděna z politických důvodů. Hodně dělníků nepracuje, čeká na důchod anebo na přidělení pracovního místa, tedy pracovní místa se přidělují. Seznání se s veřejnou telefonní službou, kdy někde má telefon a megafonem vyřizuje vzkazy, neboť telefon je složité získat. Inspektor nalezl fotky zavražděné v plavkách, které by státní studio neudělalo a soukromé by je zneužilo na prodej. Taxikáři nedávají stvrzenky a vyhýbají se tím zdanění. Matce zavražděné domluvili rodiče svatbu v mládí, ale po svatbě dostala s manželem umístěnku na práci 2 dny cesty od sebe, mohli se vidět pouze 1× do roka. Jinou práci dostat nemohli, práce se přidělovala jedna a na celý život. Nájem za byt měl inspektor asi 1/7 platu, polovinu platu dal za jídlo. V Číně jsou domovní výbory, jsou prodloužená ruka policie. Výbor svolává politické studijní kroužky, kontroluje obyvatele a podává hlášení policii. Mao potřeboval Rudé gardy na získání moci, poté je poslal na převýchovu na venkov. V podstatě šlo o plesnivá kasárna v nějaké pustině, kde nebylo nic, žádná restaurace, kino, knihovna. V Šanghaji byly čtvrtě komunistických funkcionářů. Vyjet do ciziny smí Číňané pouze na povolení, pokud jde o manžele, tak musí mít povolení od pracovních jednotek, ve kterých pracují. Dříve byl dům pro jednu rodinu, nyní je dům pro 10 rodin, ze vstupní haly je společná kuchyň, kde stojí uhláky na uhlí. Funkcionáři bydlí jinak, každý měl svůj dům, jejich čtvrť hlídali vojáci, kteří obyčejné lidi vyháněli. DVČ = děti vysokých činitelů. Funkcionáři měly nákupní karty, které jim umožňovaly kupovat něco levněji za státní ceny, ale i do funkcionářských obchodů dorazit trh a ceny byla tržní, což staří členové strany těžce nesli. Inspektor se blíží k vrahovi a jsme v polovině knihy.
Pokud vás to zajímá dál, půjčete si knihu to v knihovně.

Poznámky k Šanghaji

My známe Šanghaj třeba z filmu Past s herci Sean Connery a Catherine Zeta – Jones, ve filmu lezou po známém šanghajském mrakodrapu, tvořeném 2 věžemi a jak se loučí na nástupišti magnetického rychlovlaku. Ve filmu se ukazuje úplně jiná Šanghaj, než v knize.

Poznámky ke komunismu

Pokud se vám to něco připomíná, tak i u nás to byli komunisté a i u nás to vypadalo obdobně, komunismus je všude stejný, pořád je něčeho nedostatek.
I u nás bydlelo více cizích rodin v jednom bytě, včetně autora příspěvku. Kdo měl dům, tak dostal násilím nájemníky za směšné nájemné. Umístěnky na práci se rozdávaly po skončení vysoké školy, absolvent měl na výběr, vzít umístěnku třeba stovky kilometrů od místa současného bydliště anebo jít do vězení jako příživník, každý musel být zaměstnán. Pouliční výbory autor příspěvku také zažil, výbory dávaly podpisy na přihlášky na školu, na žádost o devizový příslib, bez kterého se nedalo vyjet. Bylo to na rodinu asi 5000 Kč na celý pobyt v cizině. Valuty byly zakoupeny s 300% přirážkou, zbylé při vrácení se povinně odevzdávaly a měnily za tuzexové bony (vlastnictví cizí měny byl trestný čin). A na telefon se čekalo třeba 10 let.

Knihy pro děti

Při náhodném otevření staršího časopisu Reflex ze 14. května 2009  (jde shodou okolností o Reflex, který dala manželka Paroubka k soudu), jsem narazil na článek Kateřiny Kadlecové o knihách pro děti.
Hodnocení autorů některých dětských knížek bylo slovy:
„pohladit básníka lopatou“
„autorka spadla z výšky na hlavu“
„většina rodičů by na tupé autory nejraději vzala tupý nůž“
Zarazily mě autorkou citované básničky, opravdu si stačí začít číst verše a udeří vás, jak často „kulhají“. To si pravdu vydavatelé nepřečtou, co vydávají? Jednou moje kolegyně vydávala knihu a vydavatelství chtělo málem posudek od prezidenta republiky. Je to na reklamaci, když básnička není vlastně básnička, ale zmetek?
Autorka upozorňuje na používané anglické názvy mašinek, známých také z televize, opravdu si vydavatel myslí, že malé dítě zavolá: „Maminko, jede Maithwaite!“  To knihu Pohádky o mašinkách od Pavla Naumana mám doma patrně ještě dnes, znáte jí také z večerníčků.
Autorka doporučuje klasiku, Krtečka, Ladu, Petišku, Zmatlíkovou či Mikulášovy patálie. Mohl bych za sebe dodat další knihy, doporučím knihy o Jirkovi (Jirka, postrach rodiny, Jirka v ráži), i když to jsou knihy pro starší děti.
Autorka také doporučuje knihy psychiatra Heinricha Hoffmana z 19. století, (neplést se stejnojmenným fotografem z 20. století), kde vystupuje  Ježipetr ( Střapatý Petr). Neznám, přečtu si.

Stránky