Knihy pro děti

Při náhodném otevření staršího časopisu Reflex ze 14. května 2009  (jde shodou okolností o Reflex, který dala manželka Paroubka k soudu), jsem narazil na článek Kateřiny Kadlecové o knihách pro děti.
Hodnocení autorů některých dětských knížek bylo slovy:
„pohladit básníka lopatou“
„autorka spadla z výšky na hlavu“
„většina rodičů by na tupé autory nejraději vzala tupý nůž“
Zarazily mě autorkou citované básničky, opravdu si stačí začít číst verše a udeří vás, jak často „kulhají“. To si pravdu vydavatelé nepřečtou, co vydávají? Jednou moje kolegyně vydávala knihu a vydavatelství chtělo málem posudek od prezidenta republiky. Je to na reklamaci, když básnička není vlastně básnička, ale zmetek?
Autorka upozorňuje na používané anglické názvy mašinek, známých také z televize, opravdu si vydavatel myslí, že malé dítě zavolá: „Maminko, jede Maithwaite!“  To knihu Pohádky o mašinkách od Pavla Naumana mám doma patrně ještě dnes, znáte jí také z večerníčků.
Autorka doporučuje klasiku, Krtečka, Ladu, Petišku, Zmatlíkovou či Mikulášovy patálie. Mohl bych za sebe dodat další knihy, doporučím knihy o Jirkovi (Jirka, postrach rodiny, Jirka v ráži), i když to jsou knihy pro starší děti.
Autorka také doporučuje knihy psychiatra Heinricha Hoffmana z 19. století, (neplést se stejnojmenným fotografem z 20. století), kde vystupuje  Ježipetr ( Střapatý Petr). Neznám, přečtu si.